Svatební cesta

Seznámení s Cestálkem

 Za okny padal sníh a foukal dobrý severák. Již po cestě z práce jsem začal přemýšlet nad letní dovolenou. No spíš, u oběda, na který jsem šel s kolegou Petrem. Známe se od školy a za pár měsíců se stane mým milovaným švagrem.

 

 

"Nad čím přemýšlíš." - zeptal se mě. "Ale, kam pojedeme na svatební cestu a na dovolenou." odpověděl jsem mu. "Ingrid se ptát nemůžu, to by jsme skončili v Chorvatsku nebo Itálii. Na to máme dost času, až budeme mít malé děti. I když loňský pobyt v Senji se jí moc líbil." "To ano, " odvětil Petr se smíchem "byla přímo nadšená ze studené vody, co tam byla. A navíc jste se trefili do jediného týdne, kdy je tam víc lidí a to období letního festivalu." "No, voda byla studená, protože foukal přes horský hřeben Bura - velký vítr, který zamíchal vodou. Ale neboj, vzal jsem ji o do nejteplejšího místa severu Chorvatska, do Selců."
Po příchodu domů jsem si zapnul počítač a začal procházet nejrůznější nabídky cestovek. Itálie, Chorvatsko, nejlíp je v Tatrách ... "Slovenský ráj, taky jsme tam byli, ze žebříků zrovna nadšená nebyla, ale prošla je. Ingrid vlastně výšky a ty moje oblíbené pochody vůbec nemusí. Ale má mě ráda, proto se mnou vždy jde." ujistil jsem se a začal hledat dál.
Nic, absolutně nic mě nenadchlo. Už jsem chtěl vypnout počítač, když jsem si všiml, že mě došel email. Kdo mě píše. Tuto adresu neznám a název: Pro ty, kdo hledají pravé dobrodružství. "Vymažu to nebo ne, že bych na to klikl?" zapomněl jsem na svoji opatrnost.

Nabídka právě pro Vás. Jedinečná příležitost poznat pravé dobrodružství v srdci nejznámějšího hradu Rumunska Brač, sídle hraběte Drakuly. A co víc, nic u nás za pobyt neplatíte, kdo přečká noc plnou zábavy a napětí zaplatí pouze snídani. Znovu opakuji, že tato nabídka je určená pouze pro Vás a souhlas musíte potvrdit do zítřejší půlnoci.

Znovu jsem si email přečetl. Do Rumunska a jen na jednu noc? No to víte, že ano. Na stole začal vrnět mobil. A Ingrid, to musím vzít. "Ahoj lásko, co děláš." zeptala se mě. "Ale, přemýšlím, kam pojedeme v létě na dovču." "V létě?" odpověděla "no, někam k moři nebo klidně i do Krkonoš, je mě to jedno, hlavně, když budu s tebou." "Vážně a co by jsi řekla, kdyby jsme jeli na tři dny do Rumunska za Drakulou." "Co, do Rumunska? Ty jsi se snad zbláznil." odpověděla. Dala mě dobrou noc a zavěsila. Mě, ale lákal email. Klikl jsem na odkaz a četl ... "Tisíce spokojených návštěvníků jednoho z nejznámějších hradů Rumunska, čekají na Vás nádherně vyzdobené pokoje, vynikající večeře a půlnoční překvapení. Vy se nemusíte o nic starat, jen stačí souhlasit s podmínkami. O vše ostatní se postaráme my. Termín Vaší dovolené bude sdělen později."
Šel jsem spát, ale spánek nepřicházel. Znovu jsem zapnul počítač a hledal podrobnosti o hradu. Dočetl jsem se, že obávaný Drakula sice na hradě byl, ale pouze jako vězeň, ale legenda praví ... "Legendy toho navykládají" pomyslel jsem si "A na každém šprochu, pravdy trochu. Kdo ví, jestli tam upíři nejsou." Nakonec jsem usnul. Ráno mě probudila Ingrid se slovy. "Nejedeme lyžovat? Venku je nádherně." Nechtělo se mě, ale co bych pro ni neudělal. Po nádherně stráveném dni lyžováním jsme se vraceli domů. Musím podotknout, že s námi byl i Petr se svou ženou. "Prosím tě, co je dnes s tebou. Vypadáš, jak kdyby tě něco trápilo." zeptal se mě Petr. "Přemýšlí nad Drakulou." vyprskla smíchy Ingrid "prý mu došla na email nabídka, na pobyt s Drakulou. Já teda do Rumunska nepojedu, tahat se tak daleko, kvůli jedné noci?" Posádka auta se bavila na můj účet. A tím mně dodali odvahu. Jak jsem přišel domů, tak jsem na emailu potvrdil, že souhlasím s nabídkou. Během chvilky mě došel email, že se na nás těší a termín našeho pobytu nám bude sdělen v pravý čas.

Hned v pondělí jsem cestou z práce zašel do knihovny a vypůjčil si co jiného než knihu o Drakulovi. Ten příběh mě úplně pohltil. Během měsíce jsem se stal pomalu největším odborníkem na tuto problematiku v Čechách a možná i na světě. Ingrid moje nadšení upíry nesdílela. Je pravdou, že po dvou měsících i můj zájem začal pohasínat, odpověď na email nedošla a já se začal připravovat na náš nejkrásnější den v životě. Svatební fotograf nás zvěčnil na památku a začalo svatební veselí. Odpoledne bylo přebírání svatebních darů. Příbory, robot, obálky ... (ano, měli jsme stránku s dary a většina věcí byla ze stránky, takže žádné překvapení). Najednou u nás stál Petr s Luckou a dívali se velmi provinile. "Promiňte, náš dar nepřišel. Pošta se omlouvá, tak snad to dojde příští týden." Nemělo smysl se na ně zlobit.
V pondělí večer přišel email:

Potvrzujeme, že máte zařízený nocleh ze čtvrtka na pátek tento týden. Nástup na ubytování do 14.00 hod. ve čtvrtek.


Součástí emailu byla i zaplacená letenka do Bukurešti a vlak až do Brače a zpět.

"Miláčku, ve středu jedeme do Rumunska." zavolal jsem na Ingrid. "Co? Kam? Ty jsi to tehdy objednal?" - zaječela, až jsem chvilku zapochyboval, jestli jsem v sobotu udělal dobře. Ingrid hned letěla k mobilu a volala Petrovi: "Martin objednal to Rumunsko, ve středu letíme. Ty jsi o tom věděl?" Z druhé strany se ozval smích. "A štastnou cestu ségra."
Měl jsem divný pocit, pamatuji si ještě, jak se chránit před upíry?
Ráno jsem přišel do práce a na stole mě čekala hlávka česneku. Petr příjemně naladěný "To je na upíry prý nejlepší ochrana. Samozřejmě po stříbrném náboji do pistole a dřevěnému kůlu do srdce upíra." "To bude den." pomyslel jsem si. Za všechny rady jsem odpoledne poděkoval a šel balit.
V emailu bylo sice psané, že nic si brát nemusíme, ale i tak jsme zabalili vše na tři dny, teda moje drahá polovička asi na týden, ale dušovala se, že balí jen na tři dny a nebere nic zbytečného.
Petr nás hodil na letadlo do Vídně, z Bukurešti jsme jeli vlakem pod hrad Brač. Viděli jsme ho, zdál se nám strašně daleko a my měli jen 6 hodin, aby jsme se stihli ubytovat. Příroda okolo byla nádherná. Vysoké kopce, které já tak miluji. Místní povozník nás svezl kousek cesty, zbytek jsme došli pěšky. Ingrid si udělala před hradem selfíčko a poslala Petrovi. Vzápětí přišla odpověď "Tak si to užijte." V tu dobu mě přišla sms. "Vstup pro vás bránou vpravo." Míjeli jsme davy turistů a hledali bránu vpravo. No, bránu, spíš to byly malé dvířka s klepadlem. Podíval jsem se na svou ženu: "Podívej, kolik je tady turistů, tady žádní upíři nebudou. Tak jdeme na půlnoční překvapení?" Zaklepali jsme na klepadlo. Za chvíli otevřel sluha. Starý pán s bílými vlasy a se svíčkou v ruce. "Omlouvám se, ale po včerejší bouři nejde v této části hradu elektřina. Vezměte si svícen a následujte mě." Vzali jsme svícen do rukou a pokračovali temnou, úzkou chodbou za sluhou. Za svitu svící, jsem si všiml, že na stěnách jsou různé značky. "Co to je?" zeptal jsem se našeho průvodce. "To je z minulosti, když lidé hledali cestu z hradu." Po chvíli jsme přišli do rozsáhlého sálu, ze kterého vedlo dřevěné schodiště do patra. Sluha se zastavil: "Tam vpravo se bude přesně ve 20.00 hod. podávat večeře. Pojďte za mnou, zavedu Vás do Vašeho pokoje." Bylo tady sice už světlo, které pronikalo okny, ale husté závěsy bránily přímému světlu. "Proč jsou tady ty husté závěsy" zeptala se Ingrid. "Pán hradu nemá rád přímé světlo. Má dnes velkou migrénu. Tady je Váš pokoj. Na večeři se oblečte slavnostně, dáma si vybere šaty ve skříni v pokoji. Pokud budete cokoliv potřebovat, zvoňte." A komorník téměř neslyšně odešel.

Prohlíželi jsme si pokoj. Starobylý nábytek, na stole stálo ovoce, ve váze krásná kytka. Ingrid byla trošku rozmrzelá, mobil jí hlásil No signal ... Mě taky, asi tlusté zdi hradu nepustí signál dovnitř. Podíval jsem se z okna. Nádherná příroda v okolí, až jsem litoval, že máme lístek už na pátek. Ingrid zmizela v koupelně a když se vrátila, tak měla divný úsměv. Podíval jsem se na ni a viděl, že z úst jí vychází velké upíří zuby. "Tak si mě vyfoť, ať máme památku", smála se. Byla dokonale připravená. Vzal jsem si foťák a vzpomněl si, jak mě Petr říkal "A pořád foť, Případní upíři se na fotce nezobrazí." Tak jsem fotil, udělal jsem krok dozadu a předklonil se. Přiznám, že jsem trošku ztratil rovnováhu a zachytil se o madlo na skříni. V tom okamžiku začala poodjíždět postel z Ingrid po boku a obložení za postelí se začalo otevírat. Tajná chodba. "Půjdeme tam? " optala se Ingrid. Rychle jsem vytáhl z batohu baterku. Za dveřmi bylo úzké schodiště. Dobře jsme se rozhlédli, vypadá to, že touhle páčkou se dostaneme zpět. Šli jsme tedy po schodišti dolů. Na stěně byly zas divné znaky, "Že by ti, co hledají cestu zpět?“ zašeptala. Dveře, co je za nimi, blesklo mě hlavou. Zatlačil jsem a otevřel. Dostali jsme se do sklepení, které bylo plné rakví. Všechny vypadaly obsazené, jen dvě byly prázdné. Byla v nich cedulka: "Poslední dvě volné místa, ale kdo ví, jak dlouho budou volná...." "Martine, pojďme pryč." zašeptala. Chtěl jsem jít, ale všiml jsem si, že jedna rakev byla odkrytá. Šli jsme k ní, v ní ležel Drakula. "Prosím tě, je to jen divadlo." zašeptal jsem, ale pocit jsem měl taky všelijaký. Zdálo se nám, že slyšíme hlasy, ale jediné dveře jsme viděly ty, kterými jsme vešli. Rychle jsme se vrátili k nim a zavřeli. Za světla baterky jsme se vraceli do našeho pokoje. Pomocí páčky se nám podařily dveře otevřít. "Pojeďme pryč, Mě se to nelíbí." plakala Igrid. "Kam chceš jít, podívej, slunce začíná zapadat. Musíme tu zůstat na noc. Neboj, jsem taky připravený." A vytáhl jsem množství česneku z kapsy, pro jistotu jsem měl i malý dřevěný kůl i kříž, který jsem si schoval do obalu od foťáku. Ingrid souhlasila.
Ze skříně si vybrala šaty, namalovala se a mohli jsme vyrazit na večeři. Musím uznat, že moje žena má vkus. Nebýt do ní zamilovaný, tak bych se zamiloval znovu. Sál byl už plný hostů, takže nejsme tady sami. To bylo dobré zjištění. Sluha u dveří se podíval na můj foťák. "Co to je, dovnitř nesmí nic, co tam nepatří. Náš pán nesnáší focení. Fotoaparát i s brašnou nechejte tady v trezoru, ráno Vám ho vrátíme." "Klid, máš ještě ten česnek" zašeptala mě do ucha. Vypadalo to, že se všichni dobře baví. Sedli jsme si na židle, se svými jmenovkami. Večeře byla vynikající, ale dvě místa zůstávala volná. Najednou se otevřely dveře v čele a vešel pořadatel hostiny. Málem mě zaskočilo. Na 100% to byl ten mrtvý ze sklepa. Ingrid souhlasila se mnou, že budeme stále spolu. Začal tanec, na chvilku jsme zapomněli na opatrnost. Paráda, fotí se tu, snad nám fotky pošlou. Zastavil jsem se za fotografem. "Můžu se podívat, jestli nejsou rozmazané? A proč není vyfocen pán plesu." "Ten se nikdy nefotí, není fotogenický." byla odpověď. Shodou okolností se stalo, že při posunutí tanečníků, tančila Ingrid s naším Drákulou. "Co Vás trápí má paní." zašeptal jí. Hodiny v místnosti právě odbily 3/4 na 12. Za chvíli byde půlnoc. Ingrid staženým hlasem odpověděla "Nic mě netrápí, jen se mě zdá, že jsem Vás již někde viděla." Pán pokynem ruky zastavil hudby. "Tady ta mladá dáma si myslí, že mě již někde tady na hradě viděla. Půjdeme tedy na půlnoční prohlídku hradem. Můžete mě prosím následovat?" Ingrid mu podala ruku a otočila se na mě. Chtěl jsem jít za ní, ale moji ruku chytila dáma, která přišla s pánem. "Doprovodíte mě?" "Zajisté." Všichni jsme se vydali na prohlídku při svíčkách. Kolem schodiště jsme prošli všechny portréty a nic. "Zkusíme tedy něco jiného." řekl náš průvodce a zmáčknul zvonek pod obrazem. Obraz se otevřel a za ním další tajné schodiště. Šli jsme se strachem dolů. Přišli jsme do stejného sklepení, které jsme navštívili již odpoledne. Ale byla tady změna. Prázdné byly všechny rakve. Vidíte drahá, že zde nikdo není. Z věže sem dolehlo zvonění - půlnoc. Teď nahoře mělo začínat půlnoční překvapení. Blesklo mě hlavou ... počkat, co když toto je půlnoční překvapení. Náš průvodce odpočítával úder zvonu, Ingrid se mezitím dostala až ke mně. "Obejmi mě, mám strach." zašeptala. Nebylo pochyb - je to hrabě Drakula. Nás hostitel ulehl do rakve, stejně jako polovina našich společníků. „Upíři, všichni to jsou upíři.“ Projelo mně hlavou. Drakula se posadil a pronesl: "Dnešní slavnost končí, dvě rakve jsou ještě volné, ráno rozhodne, jestli se zaplní nebo zůstanou volné dál. Přejeme všem dobrou noc." Všechny svíce začaly zhasínat. Se stísněným pocitem v krku jsme se dostali do našeho pokoje. Pečlivě jsem zamknul dveře. Po celé posteli jsme rozdali česnek a byl jsem odhodlaný Ingrid uchránit. Zdálo se nám, že slyšíme kroky, ale nikdo nepřišel. Objímal jsem svou ženu a čekal na první paprsek slunce, zakokrhání kohouta, sílu naší lásky ...
Konečně, do okna pronikl první paprsek slunce a do naší místnosti nikdo nepřišel. Měli jsme štěstí. Daným vyčerpáním jsme usnuli. Probudili jsme, když slunce bylo vysoko na obloze. Jsme tady oba dva, nic se nezměnilo. Počkat, kdo nám otevřel okno. Okno bylo dokořán, na stole byla čerstvá kytice a u ní lístek "Ingrid, děkuji za tanec. Buď v životě s Martinem šťastná." Zkusil jsem dveře, byly zamčené, že by s námi odjela postel, se mně taky nezdálo. Rychle jsme se podívali do zrcadla. Viděli jsme se oba dva. "Nejsme upíři." oddechl jsem si. Zkusili jsme otevřít naši tajnou chodbu, ale nepodařilo se. A jak se tam dostala kytice? Asi má hrad víc tajných chodeb. Šli jsme na snídani, zarazilo nás, že všechny závěsy byly oddělané. Náš komorník zmizel, místo něho nám snídani vydávali od pohledu brigádníci. "Můžu se zeptat? Kde je Drakula." "Drákula? V pohádkách" zasmála se. "A kde je pán, který nás zval večer na hostinu." "Asi odcestoval". Ve vstupní hale jsem si vyzvedl fotoaparát a ze zvědavosti jsem zkusil tlačítko. Podle předpokladu - Nefungovalo. Přišli jsme si do pokoje pro věci. Něco se tam změnilo. Na stole ležela obálka a na ní bylo napsáno. Otevřít až doma.
Svezli jsme se autem dolů a pokračovali dál na letadlo. Byla to divná noc, stala se vůbec nebo jsme oba dva měli stejný sen, který vyburcovaly naše myšlenky na slavný román.
V pondělí jsem šel s obavami do práce. Nemýlil jsem se. Na stole jsem měl připravené tři zrcadla a po celé místnosti se linula vůně česneku. Prý pro jistotu.
V daný čas jsme doma otevřeli dopis.
Milý Martine a Ingrid. Doufáme, že se Vám náš svatební dar líbil a užili jste si nevšední cestu za dobrodružstvím v Rumunsku. Nebojte, upíři na 100% nejste, protože síla vaší lásky nedovolila žádnému upíru se přiblížit. P.S. Tuto svatební cestu organizuje společnost Drakula a spol. - ochotnické divadlo na nevšední zážitky."
Teď mě to došlo - to byl ten dar od Petra a Lucky.
Nikdy mě to nepotvrdil, ale znám ho moc dobře a děkuji za vynikající svatební cestu za Drakulou. To se hned tak někomu nepodaří.


Autor:Jája N
 
SEO by Artio