výletníček levh výletníček prah
Tipy na výlet pro rodiny i jednotlivce, možnosti ubytování, rekreace a dovolené, hrady a zámky, zajímavá místa vhodná k navštívení. mapa CR Jihočeský kraj Karlovarský kraj Královehradecký kraj Liberecký kraj Plzeňský kraj Pardubický kraj Hlavní město Praha Středočeský kraj Ústecký kraj kraj Vysočina Jihomoravský kraj Moravskoslezský kraj Olomoucký kraj Zlínský kraj
         
zámky - levd zámky - prad
dovolená - bslo001 dovolená - bslo002 dovolená - bslo003 dovolená - strslo zámky - strslo02 hrady - bslo004 zámky - bslo005 dovolená - bslo006
 
Tipy na výlet, dovolená v ČR - podle krajů



 
Vloženo Foto = Fotografie

 
 

Kamenný kvítek

Tisk E-mail
Seznámení s Cestálkem

 Bylo nebylo jedno knížectví,
Žili v něm lidé chudí i bohatí, dobří i zlí. Tak jak všude.

 

 

Na zámku žil kníže, jeho žena a jejich jediný syn David. Dobře se starali o své poddané. Jednoho dne se maminka roznemohla a zemřela. Po její smrti se kníže změnil. Byl mrzutý, začal hromadit majetek a od lidí chtěl stále víc práce. Jednoho dne ráno za Davidem přišla jeho chůva Elen. „Davide, měla jsem v noci sen. Vydej se na cestu a běž hledat kamenný kvítek. Ten dokáže uzdravit každou nemoc srdce. Viděla jsem malou vesničku, kde ti sedlák poradí co dál. Jen nikomu neprozrazuj, že jsi David, zámecký mladý pán.“ Davidovi se nápad odjet zalíbil. Po krátkých přípravách se vydal na cestu s úmyslem najít kamenný kvítek.

V malé vesničce žil Jan se svou ženou Evou a dětmi Lucií a Lukášem. Měli malý stateček i maličké hospodářství. Každé ráno vyváděli kravičku na pastvu a starali se o svoji usedlost. „Lukáši“ řekl ráno otec „vyveď kravičku na pastvu a vrať se domů, půjdeme pak na vinohrad.“ Lukášovi se dnes moc nechtělo, ale věděl, že musí poslechnout. Udělal tedy, co otec chtěl, šel s kravkou nad vesnici, aby se mohla celý den pást.
Na zpáteční cestě jej zastavil pán na koni. „Chlapče, kde dostanu vodu, mám velkou žízeň.“ Lukáš ukázal na jejich dům. Přivedl hosta domů. „Pane, pojďte dál“ zval otec hosta. Ten neváhal a vydal se do malé chaloupky. „Jak daleko cestujete, to jste jel celou noc? Blízko není žádný hostinec.“ Ptal se Jan. Muž vypadal vyčerpaně, pohárek vody vypil najednou a nepohrdl ani kouskem chleba, který mu podávala Eva. „Děkuji, jsem na cestě již mnoho dní, můj otec těžce onemocněl a já pro něj hledám kamenný kvítek, ten jej prý dokáže zachránit.“ „Kamenný kvítek? Ano povídá se o něm, že dokáže vyléčit, ale ne tak zdraví, jak zlé srdce, srdce bez lásky. Ale kde ho hledat, to nikdo neví. Jedni říkají, že jej najdeme na vysoké skále, druzí, že roste v hluboké rokli. “ řekl Jan. Host se pousmál „Ano, dokáže vyléčit zlé srdce …“
Neprozradil kdo je. Do místnosti vstoupila Lucie, malá chaloupka se rozzářila jejím úsměvem. „To je naše dcera Lucie, pomáhá nám s hospodářstvím.“ řekl Jan. „Já jsem se nepředstavil“ řekl náš host „jmenuji se Marek.“ Podle rady Eleny si změnil jméno, aby si ho nikdo nespojoval se zámeckým synem Davidem. Z Lucie nemohl spustit oči. Okamžitě si zamiloval její úsměv i její smích.
 
„Hospodáři, děkuji za vše, musím jít dál.“ A zvedal se ze židle. Bylo vidět, že s velkou námahou, noční jízda na koni ho dost vyčerpala. „Víš co pane, zůstaň pár dní u nás. Dnes si odpočineš, budeš-li chtít, můžeš nám pomoci, večer poznáš, jak tady žijeme a zítra se klidně můžeš vydat na cestu.“ Marek souhlasil s návrhem. Zasedl tedy ke stolu a poslouchal Jana, jak se s Evou domlouvají, co budou dnes dělat.
Chtěli jít pracovat do vinohradu. Marek se tedy vypravil s nimi. Přemýšlel, co budou dělat, nikdy zatím na vinici nebyl. Vlastně nikdy na poli ani nepracoval. Žili na zámku, obklopeni sloužícími a maminka se starala, aby měl vždy všechno přichystané, otec ho učil šermovat, snad i trochu rozhodovat, ale jinak žil bezstarostný život. Vše se její smrtí změnilo a Marek se cítil na zámku opuštěný. Poradila mu Elen správně? Přemýšlel, když kráčeli do kopce.

„Tak Marku, dnes budeme tyto rostliny vyvazovat, aby rostly hezky, jak chceme.“ Řekl mu Jan. Marek se podíval a viděl dlouhé šlahouny zelených listů. A malilinké květy. Pomyslel si „to je teda práce, vázat špagátem kvítka.“ Po hodině, ale už nemohl. Prsty měl oteklé a dělat smyčku pro něho bylo téměř nemožné. Taky ho bolely záda, nohy, měl žízeň a hlad. „Copak, copak“ smál se Jan, „asi moc často jsi na vinici nepracoval, ale neboj, do večera je času dost, to se naučíš.“ „Do večera? „ podíval se před sebe a zjistil, že jsou snad jen v polovině řádku. Naštěstí dlouho netrvalo a na kostele zvonili poledne.
„Tak jdeme na oběd“ rozhodl Jan. Přišli do chaloupky, umyli si ruce a zasedli ke stolu. Po modlitbě přinesla Lucie polévku. Byla to česnečka, ale Markovi se zdálo, že lepší polévku nikdy nejedl. Na oběd byly brambory zapečené v troubě s česnekem a k tomu čerstvé mléko. Takový oběd na zámku nikdy neměl, ale tady byl v domečku, kde panské jídla neznali. Pochutnal si. Co to tady tak voní, přemýšlel. Brzy na to přišel. Na večeři kynuly buchty s povidly. Odpoledne se vrátili znovu do vinohradu. Večer se nemohl ani narovnat, kdežto Jan i Lukáš vypadali docela svěže. „Ne, dneska opravdu neodjedu, protože na koně si nesednu“ pomyslel si Marek. Buchty na večeři v něm doslova mizeli. Poklidili dobytek a všichni se vypravili na místní náves. Tedy se sešli pomalu všichni z vesnice. „Jane, co to máte za pomocníka“ vyzvídali ostatní. „Ale, je to nový nádeník, syn od sestřenice mojí tety. Je až z druhého panství. Dům zdědil jeho bratr, tak odešel do světa na zkušenou. Pravda, Marku?“ otočil se Jan na něho. Marek jen přikývl hlavou. Překvapilo ho, co všechno se na návsi řešilo. Nemocné prase, špatně dojící kráva, nemocné dítě, polní práce … toto se dělo každý den, přes den byla práce a večer si buď vyprávěli doma nebo na návsi. Marek se pomalu naučil všechny práce. Na kamenný kvítek sice myslet nepřestal, ale ani ho hledat nešel. Zamiloval se bezhlavě do Lucie.
 
Jednou navečer přišel na náves krajánek. „Tak co krajánku, co nového ve městě.“ „Ale, co by, zámecký pán na jedné straně majetek shraňuje, na druhé ho vyhazuje, syna hledá. Platí každému, kdo mu poví, kde je. A je to už více jak rok, co se David ztratil.“ Marek to uslyšel a bylo mu smutno. Překvapilo ho, že je zde už celý rok, ani mu to tak nepřipadalo. Každý den byl jiný a ani jednou se nenudil. Kamenný kvítek, ale nenašel. Ale i tak se rozhodl, že se musí vrátit.

„Hospodáři, musím se vydat na cestu. Cítím ve svém srdci, že jsem svůj úkol najít kamenný kvítek sice nesplnil, ale cítím, že mě můj otec potřebuje.“ Jan, pokýval hlavou a řekl mu „Podívej se Marku, vzali jsme tě skoro jako našeho syna, naučil ses pracovat a určitě ti to jednou bude k dobru. Když cítíš, že musíš odejít, bránit ti nebudeme, počkej do zítřka, je tady posvícení, po obědě se můžeš vydat na cestu.“
Ráno šli na mši do kostela. Všichni si oblekli sváteční kroj a vyšli. Marek se nemohl na Lucku vynadívat. Takový oděv dosud neviděl. Dopodrobna se díval na její sváteční čepec, oči se mu zastavily na vyšitém kvítku z kamínků. „Kamenný kvítek, našel jsem kamenný kvítek“ zvolal. Všichni se na něho otočili. Marek si sedl a díval se na ostatní dívky, na jejich čepci taky viděl našité kamínky, ale ani jeden mu na kamenný kvítek nepřipadal, jen na Lucčiné hlavě. „To je divné,“ pomyslel si. Znovu se na Lucku podíval, ta se na něho usmála a jemu se zdálo, že kvítek doslova rozkvetl a snad se i rozvoněl.

„Hospodáři, musím jít“ řekl po obědě. Jan mu podával peníze. „Toto ti náleží za službu, co jsi byl u nás.“ Marek zakroutil hlavou. „Hospodáři, našel jsem kamenný kvítek, dej mi prosím čepec, který měla Lucka na mši, to je on, konečně jsem jej našel.“ „Čepec?“ zasmál se Jan, „no dobrá, ale nevím, jestli ti čepec pomůže. Pamatuj si, že někdy některé věci musí být dohromady, aby byl užitek.“

Marek si vzal čepec, podíval se na něho a stále viděl, že kvete. Rozloučil se a vydal se na cestu. Dlouho stáli před domem a dívali se za ním. Za ten rok si na něj zvykli, již to nebyl mladý pán, který se bál práce, ale statný muž, který si vždy věděl rady. Jana trošku mrzelo, že odjíždí, myslel si, že by si časem mohl vzít Lucii za manželku a on jim předat hospodářství. „Pojďme domů“ řekl Jan a objal Evu i Lucku, které stékaly slzy po tváři. „Neplač, třeba jednou na vše přijde.“.

Markovi – Davidovi cesta utíkala a zpozoroval, že se něj každý usmívá. Jak by taky ne, když on se na každého smál a ze široka na něho mával, jak byl zvyklý, když pracoval na poli a viděl jet souseda po cestě.
Konečně se před ním objevilo jeho rodné město. Kolem zámku stáli stráže, každý se bál s druhým promluvit. „Co chceš, pane, zastavil jej strážce.“ „Nesu pánovi vzkaz od Davida.“ Odpověděl. „Od Davida? Tak to jsi dnes už asi třetí.“ Ušklíbl se strážný, „Běž si stoupnout do fronty“. Marek se vydal přes nádvoří, viděl služebníky, jak pobíhají a rychle se snaží udělat svou práci. „To je Jana, pamatuji si na ni, učila mě číst. Jano“ zavolal na ni. „Promiňte, mi pane, nemám čas, musím rychle přinést vodu na umytí.“ Viděl, že sotva táhne těžký džbán. Zastavil ji, vzal džbán s vodou a šel s ní. „Pane, to nesmíte, jak uvidí, že nezvládám svou práci, tak mě vyhodí.“ Naříkala. „Neboj se, nikdo tě nevyhodí.“

Vešli do pokoje. U stolu seděl jeho otec. „Neseš vodu, Jano?“ „Nesu, otče“ odpověděl David. Muž se otočil, v jeho očích se zaleskly slzy. „Kdo jsi, ty nejsi můj syn, ten tak nevypadá, je slabý, bledý, ty jsi silný, opálený. Další podvodník, který mě chce zneužívat. Ven.“ Klesl znovu na židli a rozplakal se. „Otče, jsem to já, opravdu. Toto je Jana, tam stojí Michael, vedle tebe je Bernard. Všechny je poznávám. Tady stávala váza, do které matka dávala květy. Otče, našel jsem kamenný kvítek.“ Vytáhl čapku, kterou si vzal od Lucie. Otec se podíval „Děláš si ze mne srandu, vždy jsou to jen šaty. Ven, podvodníku.“ „Ne, otče nikam nepůjdu, zavolejte prosím mou chůvu, Elenu, ta mě snad pozná.“ Do pokoje se došourala stará Elena. „Ta zestárla“ pomyslel si Marek. „Co si přeješ, pane.“ „Elen, copak mě nepoznáváš? Jak tě mám přesvědčit, že jsem to já. Počkej, toto víš jen ty. Jednou v noci, bylo mě asi 7 let jsem se vykradl z domu a ztratil se. Ty s matkou jste mě šly hledat a našly jste mě spadlého v medvědím výběhu. Naštěstí medvěd spal zavřený v medvědinci.“ Elen se na něho pozorně podívala. „Ano, je to David, ale je jiný, z mládence se stal mladým mužem. Našel jsi, co jsi hledal? Máš kamenný kvítek? Ukaž mi ho“ žadonila. „Tady, je, krásně kvete.“ Elen se podívala na Davida, na kvítek a usmála se, „Ano, kvete, ale ten květ vidíš hlavně ty, v tvém srdci rozkvetl, ale proč, víš to? Proč vidíš ten květ ty, vidím ho já, ale nevidí ho tvůj otec?“ „Nevím“ zesmutněl David. „Přemýšlej, kdy jsi ten květ uviděl“ „No, když si Lucie dala čepku na hlavu, tak květ rozkvetl.“ „Ano, Lucie si ho dala na hlavu a to je ten důvod.“  Odpověděla mu Elen. David se usmál „Už je mi to jasné, čepec si musí dát někdo na hlavu, třeba tady Markéta“ Markéta si dala čepec na hlavu, ale Markovi se zdálo, že kvítek přestává kvéct. „Tak to tedy nefunguje“ zesmutněl. Jeho otec se na něho znovu pozorně podíval. „Ano, můžeš být David, vidím tvou matku, kterou jsem miloval.“ Při těchto slovech se slabě rozsvítil kvítek na čepci. Do srdce jeho otce se dostal pramínek lásky, při vzpomínce na svou ženu.

Zvěst, že se David vrátil, se roznesla zámkem i celým městem. Lidé měli radost, že třeba zámecký pán bude mít lepší náladu, ale zároveň měli strach, že budou muset víc dělat, aby zaplatili vše, co pán při pátrání po něm dal. David se procházel zámkem, tady se zastavil s tím, tady s tím, večer sešel za služebníky a vyptával se jich, jak se měli. Každý den vycházel do města a naslouchal lidem. Sílu získával z čepce, kde pro něho kvetl kamenný kvítek.
 
Jednou za ním přišla Elen. „Davide, jsi dospělý, měl by ses oženit. Příští sobotu uděláme velkou slávu, pozveme na ni všechny svobodné panny a ty si vybereš nevěstu.“ David se otočil. „Nevěstu? Já žádnou nevěstu nechci.“ Elen se usmála: „Davide, jsi už dospělý, tvůj otec již na vše nestačí, měl by sis najít dívku, se kterou budeš v životě šťastný.“ David chodil po místnosti sem a tam. Přemýšlel, co má dělat. Pokaždé se jeho oči zastavili u čepce, který kvetl, ale jeho květ viděl jen on. „Dobrá, vezmu si tu, která rozzáří kamenný kvítek i pro mého otce a další lidi. Přece ho nemůžu vidět jen já a pár lidí.“ Elen se usmála a šla za knížetem, aby mu oznámila, že budou chystat zámeckou slavnost.
 
David celou noc nespal, ráno si osedlal koně a s prvními slunečními paprsky se vydal tam, kde strávil nejkrásnější rok svého života. Z dálky viděl známý statek. Hospodář vyšel na zápraží. Byl překvapený, „Marku, jsi to ty? Rád tě vidím, pojď dál.“ Objal jej jako ztraceného syna, který se vrátil domů. David se rozhlédl po dvoře, všechno bylo tak, jak si pamatoval. S radostí jej přivítala i Eva a Lukáš. „Kde je Lucie“ zeptal se David. „Lucie, těžce nemocněla. Nikdo neví, co s ní je, jak ji vyléčit.“ se smutkem v hlase řekl Jan. „Kde je, můžu ji vidět?“ zeptal se David. Vstoupil do malé světničky, kde na posteli spala Lucie. Byla bledá jak stěna. „Co se stalo. Volali jste lékaře? Odvezu ji do města, tam se o ni postarají ti nejlepší lékaři.“ řekl David. „Začala slábnout po tvém odjezdu, žádné nápoje ani rady nepomáhají. Snad, že jsi odnesl její čepec, který měla velmi ráda. A při tom, to je obyčejný čepec, který má každá druhá.“ Pronesl Jan.

David vzal Lucku do náručí a jel s ní do města. Nemohl se na ni vynadívat, je tak krásná. Na zámku ji svěřil Eleně. Elena si dokázala poradit. Od nejlepších lékařů získala lék, který jí dávala po malých kapkách do úst. Ráno Lucie otevřela oči „Kde, to jsem?“ „Na zámku“ řekla Elena „neboj se, všechno bude dobré.“ David vešel do místnosti. „Marku“ vykřikla Lucie a chtěla vyskočit z postele. Byla však stále velmi slabá. David ji zachytil a políbil. „Odpočívej, jsem rád, že je ti už líp.“ Lucii se začalo dařit líp a líp. David ji bral na procházky do parku a na konci týdne se již zahradou ozýval její veselý smích. Elen se neptala, proč mu říká Marku, dovedla si hodně věcí domyslet. Taky Lucii neřekla, že Marek je vlastně David, syn zámeckého pána, uznala, že to zatím vědět nemusí. A neřekl jí to nikdo ze zámku, Elena všem nařídila, aby jí neříkali, kdo se David.

Nastala sobota a v zámecké zahradě se shromáždili všechny dívky i se svými rodiči. Přišlo i mnoho zvědavých lidí. Každá dívka se chtěla stát zámeckou paní, jen netušily, jak mají nechat rozzářit kamenný kvítek. Komoří ohlásil: „Kdo dokáže rozzářit kamenný kvítek, tak ta se stane ženou našeho pána“. Davidovi bylo zle, uvědomil si, že miluje Lucii a dostal strach, že se podaří některé z dívek kvítek rozzářit.
První dívka si nasadila čepec na hlavu. A z davu se ozvalo „To je krása, jak září.“ David se díval, jeho otec se díval a nic neviděli. „Nezáří“ řekl komoří, „Ale září“ trval na svém kovář. Stejně se vedlo i u dalších. Svítící kamenný kvítek viděl vždy jen někdo. Elen se otočila k Davidovi „Víš, proč ty to nevidíš? Protože zářící kvítek vidí jen ten, kdo danou osobu miluje a koho miluje i ta osoba. Vidět ho zářit může i ten, kdo má někoho z těch dvou rád.“ David se usmál. Tak to tedy je, láska ho rozzáří.    
Vystoupil a řekl: “Vypadá to, že dnes tady máme největší seznamku ve světě. Kamenný kvítek září těm, kteří se milují.“

Mezitím se Elen vypravila za Lucií, „Lucie, obleč na sebe tyto šaty a pojď se mnou“ „Nemůžu, já miluji Marka, nechci zámeckého pána.“ „V pořádku“ trvala na svém Elena. „jen pojď.“
Za chvíli stáli na zahradě. Lucie v překrásných šatech kráčela středem zahrady. Všichni na ni mohli nechat oči. Komoří jí dal na hlavu čepec a ten se úplně rozzářil, jeho světlo a květ, viděli všichni i kníže. David sestoupil v úžasu na zahradu. „Září, jak je to možné.“ Elen se k němu přiklonila „Tak se pořádně podívej“ „Lucie“ vykřikl David a objal překvapenou dívku. „Marku, ty jsi David?  Proč jsi mi to udělal, že jsi neřekl, kdo jsi.“ „Promiň, cestoval jsem po světě na zapřenou a taky jsem nechtěl, aby ses zamilovala do zámeckého pána, ale do mě. Miluji tě, Lucie.“

Za čas byla velká svatba.
A protože již víme, že kamenný kvítek kvete tam, kde je dostatek lásky, tak v jejich domě nikdy kvéct nepřestal. Svou lásku předávali dalším lidem, kteří se měnili ze zlých na lepší. A starý zámecký pán? Ten předal vše Davidovi a časem se s láskou staral o vnoučátka a vyprávěl jim pohádku o kamenném kvítku.
 
Autor: JN
 
< Předch.   Další >


 
E-počasí.cz
 
rekreace - bslo03 rekreace - bslo04 zámky - bslo05 výlet - strslo03 zámky - strslo04 rekreace - bslo06 výlet - bslo07 hrady - bslo08